Včera byl všemi propíraný Valentýn. Svátek/nesvátek, který nikdy nevím jak slavit. Nebo neslavit? Na jednu stranu se na mě valí ze všech stran informace o tom, co bych v tento den měla, na druhou stranu přicházejí kontra informace o tom, že se kvůli tomu dělá až moc rozruch.
Pro mě je Valentýn zvláštní. Lidi si v daný den vyznávají lásku, dávají si květiny, dobrůtky, zvou se na večeři…a další den- šlus! Den skončí a vrací se zase zpátky do zajetých kolejí vztahů. A to mě vede k zamyšlení, proč jsme jako společnost měli potřebu vytvořit a oslavovat Den partnerské lásky?
Máme ji málo v běžné životě a provozu? Umíme ji svým blízkým vyznávat jen na povel a v přesně stanovený den? Abychom nezapomněli, že máme po svém boku milovanou osobu musíme na to mít stanovený den?
Pro mě bývala láska kdysi samozřejmostí. Bylo to něco, o čem jsem si myslela, že je trvalé a nevyprchávající. Po několika vztazích jsem zjistila, že nejenže láska ráda a brzy vyprchává, pokud se o ni nebudeme hezky společně starat, ale s ní ubývá i vzájemného porozumění a respektu. V partnerském vztahu, ale také ve všech mých dalších vztazích.
Takže jsem se o lásku, vztahy a partnerství začala zajímat a začala jsem na svém vztahu pracovat. Moje snaha vedla směrem ke mě, ne k druhým a vztahy se začaly, často i rapidně rychle, měnit. Vědomá láska mezi zúčastněnými jako by zažehla novou jiskru.
Takže i když nám společnost vytvořila krásný den – Oslavu lásky, moje dnešní zamyšlení zní:
„Co kdybychom zkusili tu Valentýnskou snahu a energii – vyjádřit partnerovi naši lásku, a zkusili malý kousek toho snažení přenést do každého dalšího dne? Nebylo by to krásné, slavit mini Valentýna každý den v roce?.“
Obejměme své blízké, řekněme jim, že je máme rádi a zkusme jim to také častěji ukazovat. Slova často nestačí a někdy zkrátka i drobnost, služba nebo objetí udělají větší službu, než klasické: „Mám tě rád.“
Ale už i to je DOST DOBRÉ!